Versus

Versus byl pokus o více než blog, pokus o politicko-kulturní magazín. Autory byli Viktor Filip, Josef Koukolíček a Petr Olmer, jedním článkem přispěl Rudolf Kučera. Mile na nás zareagoval Malý čtenář.

Versus existoval asi měsíc, od začátku listopadu do začátku prosince 2004; několik článků se objevilo ještě červnu a listopadu 2005. Pak nás to definitivně přestalo bavit.

Archiv

Ohromné vítězství George W. Bushe

Prezident Bush nabízí vždycky durch. A nezapomíná na Polsko.

Americké prezidentské volby polarizovaly nejen samotné Spojené státy, ale i Evropu. Až se chvílemi zdálo, že senátor Kerry kandiduje právě tady, v Evropě. Proč ale byl místním politickým komentátorům tak sympatický? Nabízel opětovné vtažení Evropy do hry globální politiky – nebo se tak aspoň tvářil.

A tak můžeme být rádi, že nebyl zvolen. Aspoň nebudeme zklamáni. Spojené státy jsou světovým hráčem číslo jedna a hráči číslo dva až deset jaksi zapomněli nastoupit. Evropa je daleko vzadu a těžko to napraví umělé integrační snahy či sovětské procesy a la Lisabon.

Jistě by bylo krásné, kdyby síla obou kontinentů byla vyvážená, kdyby fungovala OSN… Ale realita je jiná a Spojené státy se nemusejí podřizovat – ani kjótskému protokolu, ani mezinárodnímu trestnímu tribunálu.

John Kerry jako by vzkazoval, že bude americkou sílu usměrňovat, oslabovat. A získá za to podporu staré dobré Evropy — je to skutečně pro Američany tak výhodný obchod?

George W. Bush naopak říká: Máme sílu, použijeme ji. Když bude třeba, prosadíme svou. Kompromisy jsou pro slabochy. Nabízí vždycky durch. A nezapomíná na Polsko.

Prezident Bush je ale přesvědčen, že nestojí proti Evropě, že nepraktikuje zahraniční politiku Evropě navzdory, ale ku prospěchu USA a celého světa. Chce Ameriku silnější, aby byl svět lepší. Válkou a omezováním svobod bojuje za mír za svobodu. Velikost Spojených států nemá hranic, říká Bush.

Evropa se při vzpomínce na svou historii náboženských válek děsí toho, jak je prezident Spojených států “veden Bohem”. Vypadá to jako fanatismus, ale Amerika prostě je od Evropy odlišná.

Země je ve válce, nehledě na mnohé vnitrostátní problémy — a přesto George Bush obhájil post prezidenta USA a republikáni popáté obhájili většinu v Senátu. To je ohromné vítězství.

Snad si to Evropa připustí a akceptuje, že o tom, kdo bude prezidentem USA, si rozhodují Spojené státy samy.

Petr Olmer, 4. listopadu 2004

Nový prostor – obsah jde proti smyslu

Projekt časopisu Nový prostor znamenal pro spoustu bezdomovců šanci, jak celkem elegantně, poctivě a bez ponížení přijít k penězům. Na druhou stranu by celý časopis mohl být mnohem úspěšnější. Proč není?

Spousta lidí (jako já) si Nový prostor pravidelně kupuje prostě a velmi často i pouze z altruistického principu naší komplikované duše. Neřešíme, co se v časopise zrovna píše, kdo se na nás směje, v případě NP spíše mračí, z obálky.

Iránského kamioňáka si koupím se stejným (ne)zaujetím jako bruslícího diktátora.

Ale je tady velká skupina potencionálních čtenářů, která by právě na známou tvář na titulce mohla zabrat. To jsou ti, kteří při pohledu na nabízený titul ostentativně prodejčího obcházejí. Nekomplikované duše. Čisté svědomí.

Nevolám po nějaké bulvarizaci tohoto média. Pouze tvrdím, že časopis by díky své nekomerční bázi mohl například získat rozhovory od takových osobností, které nejenže „nedají“ bulváru, ale ani rozhodněnejsmebulvár, jakým je třeba sešit Nedělní noviny sobotních Lidovek.

A nutně by nemuselo jít jen o rozhovory. Takový pravidelný sloupek například od Miloše Zemana o jeho obcování s jehličnany…

Kdo z nás přijde domů, zahodí polyetylenovou tašku s nákupy a netrpělivě začne listovat NP, aby si konečně přečetl zajímavou analýzu toho, jak se Lukašenko dostal k moci a kterými pákami se jí drží? Dobře tedy, jsem to pouze já.

Tvůrci časopisu by se měli rozhodnout, zda opravdu chtějí mít velmi alternativní a místy až nebezpečně undergroundové periodikum, jehož největší prodejní devizou je soucit kupujících, nebo raději více mainstreamový časopis, který osloví širší vrstvy (nedej bože, mít na titulce někoho jiného než čadského sirotka s ruským samopalem!) a tím pomůže i více lidem.

Pokud si přečtou svoje stanovy, tak by měli mít v odpovědi na tuto otázku jasno.

Josef Koukolíček, 4. listopadu 2004

Jděte volit a volte podle principů

Za několik hodin začínají krajské volby. A je důležité, abyste i vy šli volit.

Můžeme se přít o důležitost Senátu Parlamentu ČR, ale o důležitosti krajů není pochyb. Třeba jste znechuceni parlamentní politikou, ale v krajských volbách nevolíte žádné Tlusté ani Langery.

Je důležité, abyste šli volit a abyste volili pravici. Jde o princip. I pokud jste levicově orientovaní, duší sociální demokraté, toužící po sociální spravedlnosti, volte pravici.

Můžete být sociálním demokratem a odmítnout ČSSD. Nezpronevěřujete se tím myšlenkám, kterým věříte, ale podloudnému komunismu, který tu ČSSD postupně buduje. Těmto straníkům nejde o spravedlnost, tím méně o spravedlnost sociální.

Jděte volit a volte pravici. Ne lidi, ale princip, že soukromé vlastnictví není zločin, že kdo vydělává, nemusí být zločinec, že stát je dobrý sluha, ale zlý pán.

Petr Olmer, 5. listopadu 2004

S Topolánkem nebo se Škromachem?

Senátní volby jsou rozehrány, v krajích je sečteno, podtrženo a začíná se vyjednávat o hejtmanech a dalších postech. A strany mohou hodnotit svou kampaň a přemýšlet o další strategii. Nechám stranou ODS, která svým výrazným vítězstvím překvapila zřejmě i sama sebe, a ČSSD marně se snažící budit dojem, že jí volební debakl za nejméně 40 milionů vlastně nevadí. Co KDU-ČSL z pohledu pravicového voliče?

Úspěch lidovců potvrdil, že bez nich je složení vlády z demokratických stran nemožné. Klišé, klišé, klišé… Nicméně je to tak.

Vedení strany teď bude muset dobře zvážit další postup v situaci, kdy se lidovcům opět podařilo porazit oba své koaliční partnery a zaznamenat nezanedbatelný přírůstek voličů, a kdy opoziční ODS, která dosáhla v krajských a v prvním kole senátních voleb jednoznačného vítězství, nabízí KDU-ČSL spolupráci. Mohou lidovci do řádných voleb v roce 2006 ještě posílit? Zřejmě ne, a vědí to. Nevyplatí se jim teď vládní koalici opustit a pokusit se vyprovokovat předčasné volby? Myslím si, že lepší vyjednávací pozici pro jednání o sestavení vlády s ODS by měli teď, než po řádných volbách.

Šéf strany Miroslav Kalousek má jedinečnou příležitost dokázat, že je skutečným politikem a ne pouze mistrem zákulisních jednaní. Právě on je tím, kdo může vrátit do Strakovky pravicovou vládu. Pokud mu skutečně vadí rostoucí schodek státního rozpočtu a nesmyslně štědrá a zároveň nefunkční sociální politika státu, měl by vědět, v jaké vládě mohou jeho plány a představy nabýt reálné podoby. Zda v té s Topolánkem, či v té se Škromachem. Zvolením té první by lidovci pod jeho vedením získali respekt a podporu „středopravicovych“ voličů, a jemu osobně by se otevřela cesta na ministerstvo financí.

Takže odvahu! Voliči to řekli jasně: Chtějí změnu. A pokud možno, co nejdříve.

Viktor Filip, 8. listopadu 2004

Bush nám dává naději

Pokud bude prezidentská kariéra George W. Bushe kopírovat tu lidskou, možná nakonec vstoupí do učebnic jako jeden z nejúspěšnějších prezidentů historie…

Můžeme to brát jako podobenství. V první polovině svého života Bush zaznamenal několik úspěchů (například vystudoval Harvard), ale především se věnoval detailnímu průzkumu dna společenského úspěchu.

Byl nadějným a později i vrcholovým alkoholikem, udělal několik zkušeností s kokainem, skvěle zvládl utrácet milióny svého úspěšného otce. Razantní změna prý přišla s jeho čtyřicátými narozeninami.

Po jejich oslavě měl takovou kocovinu, že se z něj stal zapřísáhlý abstinent, otčenáš pozpátku zvládající křesťan, vzorný otec a úspěšný guvernér. A také prezident USA.

Věřme, že ony čtyři roky Bushe v prezidentském úřadě symbolizují zmiňovaných prvních čtyřicet let jeho života. A věřme, že se po oslavě Bushova znovuzvolení také dostaví pořádná kocovina.

Ze svaté války proti chemickému diktátorovi, který ve skutečnosti ani nebyl tak nebezpečný, jako nepohodlný. Z neschopnosti přiznat chybu, která stojí každý den mnoho lidských životů.

Věřme. Věřme v nejlepší. Ale počítejme s nejhorším.

Josef Koukolíček, 8. listopadu 2004

Bratři Bushové si přivlastnili prezidentské volby

Prezidenta Bushe a senátora Kerryho znají všichni. Republikáni a demokraté ale nejsou jedinými politickými silami ve Spojených státech. Kdo jsou a co chtějí ti ostatní? Rozhovor s Davidem Cobbem, prezidentským kandidátem Strany zelených.

Versus: Co je vaší hlavní výhodou oproti Bushovi a Kerrymu? Proč by lidé měli volit právě vás?

David Cobb: Protože se stavíme za mír, chceme dostat naše vojáky z Iráku domů. Strana zelených musí hrát ve Spojených státech důležitou roli, protože USA jsou v dnešním světě zodpovědné za velkou část znečištění životního prostředí a za válčení. Víme, že to musíme změnit, a doufáme, že naši stoupenci a kolegové v Evropě i jinde nám pomohou.

Versus: Co znamená Bushovo znovuzvolení pro vás, pro vaši stranu, a pro Spojené státy?

David Cobb: Je to zničující. Znamená to, že musíme ještě víc pracovat pro mír, pro zdravé prostředí, pro sociální a rasovou spravedlnost a pro proměnu Spojených států v demokracii, ke které se hlásí. Volební politika nestačí. Potřebujeme vysvětlit milionům lidí, co je špatného na této státní správě, a musíme jít do ulic, aby se věci začaly hýbat.

Versus: Jaká je vaše dlouhodobá vize role USA ve světové politice?

David Cobb: Strana zelených by chtěla takovou zahraniční politiku, kde Spojené státy investují značnou část svého bohatství do lékařské, zemědělské a technologické pomoci po celém světě, místo aby byly největším světovým obchodníkem se zbraněmi. Měli bychom dávat své peníze do Afriky k boji proti AIDS, a ne zabíjet nevinné lidi v Iráku.

Bratři Bushové si přivlastnili prezidentské volby v roce 2000, a já mám vážné obavy, že se totéž stalo i s volbami letošními. Světová veřejnost musí brát Američany jako přátele a chápat, že nejsme reprezentováni touto vládou. Tato vláda umlčuje opozici a svobodu slova. Všechna impéria jednou padnou. Strana zelených se snaží přispět k tomu, aby byl současný režim nahrazen počestně zvolenou vládou, přívětivou k životnímu prostředí, vládou, která respektuje lidská práva doma i v zahraničí.

Petr Olmer, 9. listopadu 2004

Odchod poražených

Co pomůže pravicové politice a jejím ideálům více? Když budou unionisté dál bránit svou účastí v socialistické vládě republiku před vlivem komunistů nebo když v předčasných volbách vyhraje ODS?. Jako bývalý volič unionistů bych hlasoval pro druhou možnost.

Agonie pokračuje a konec je blízko. Ani případné zvolení Jaroslavy Moserové či Karla Schwarzenberga na tom nic nezmění. Navíc ani jeden z nic není členem US-DEU, což jen podtrhuje tragikomický konec strany, které nejprve nadchla a posléze zklamala mnohé.

Opuštěním vládní koalice by vedení strany dokázalo, že nelpí na vládních postech a podílu na moci za každou cenu. Ostatně snaha o férový a čestný přístup k politice stála u zrodu Unie svobody. Alespoň tak to její zakladatelé prezentovali. Byl by to odchod poražených, ale odchod s hlavou vztyčenou. Hezká představa. Jenže plat poslance není malý, a co teprve plat ministerský.

Je samozřejmě možné spřádat plány o potřebě hledání partnera pro parlamentní volby, jenom nechápu, proč by měl o společnou kandidátku s US-DEU někdo stát. Co by asi tak mohl získat?

Viktor Filip, 9. listopadu 2004

Charakteristika nevhodného senátora

Mirek Topolánek se rozhodl usnadnit voličům na Praze 6 rozhodnutí, koho mají ve druhém kole senátních voleb podpořit, a napsal jim dopis, kde vše náležitě vysvětluje. Použil pádné argumenty a vytříbený sloh.

Z textu dopisu, který obyvatelé Prahy 6 objevili ve svých schránkách:

Vážená paní, vážený pane,

obracím se na Vás mezi prvním a druhým kolem senátních voleb. […] Ve Vašem volebním obvodu se do druhého poločasu probojovali odlišní soupeři. Žena a muž. Žena, která Prahu 6 zná jako málokdo jiný, která zde dlouhodobě působí ve vedení radnice. Ví, kde Vás tlačí bota, jaké problémy je nezbytné řešit. Protože z komunální politiky vyrostla, bude z ní stále těžit a bude na Vás myslet a pracovat pro Vás. Na druhé straně je muž, který v naší republice dlouhodobě nežije, nežil ani na Praze 6, Vaše potřeby nezná a nemůže znát, nikdy pro Vás nic neudělal a troufám si tvrdit, že v budoucnosti také neudělá. Jeho vznešený původ možná svádí k rozhodnutí pro minulost, dívejme se však dopředu. Důležité je také vědět, že kníže Schwarzenberg reprezentuje současnou koaliční vládu premiéra Grosse a dnes již téměř neexistující politickou stranu. Nepochybně by také nepřispěl v roce 2008 ke znovuzvolení Václava Klause prezidentem rapubliky. Volbu pro budoucnost proto doporučuji i já.

Rozhodnete-li se stejně, podpořte Marii Kousalíkovou. Představuje sílu, která může nebytné pozitivní změny do našich životů přinést. Toužíte-li po změně, dejte svůj hlas ženě, v politice jich není mnoho. Držím Vám i Marii palce.

S úctou

Mirek Topolánek

Pěkný dopis, viďte? Stojí za odpověď:

Vážený pane předsedo,

obracím se na Vás s prosbou, která je motivována přáním, aby současná vládní koalice byla co nejdříve nahrazena pravicově orientovanou vládou za účasti ODS. Proto Vás prosím, už nám nepište.

Váš předchůdce nám telefonoval, a také to nebylo moc dobré. A když už budete mít nutkání něco napsat, tak se zkuste vyhnout formulacím jako „v naší republice dlouhodobě nežije“ či „nikdy pro Vás nic neudělal.“ Na takové výroky je tu přece expert soudruh Grebeníček.

Čekal bych, že jako senátor budete mít docela jasno v tom, jaká je úloha senátu a čím se liší od komunální politiky. Co bude případná senátorka Marie Kousalíková dělat pro blaho Prahy 6? Spravovat chodníky?

Pokud jsem to dobře pochopil, pak je charakteristika nevhodného senátora následující: chybí mu dlouhodobá zkušenost s životem v socialistickém Československu, je bohatý, nezaměřuje se na problémy konkrétního obvodu, ale na prospěch celé země, a je to muž. Děkuju pěkně za vysvětlení.

Také by mne zajímalo, jak jste myslel s tím, že by Karel Schwarzenberg jako senátor nepřispěl ke znovuzvolení Václava Klause. Měl jsem dojem, že ODS podporuje přímou volbu a že tedy příští prezident republiky již nebude volen parlamentem, ale občany ČR.

Držím Vám i pravici palce a polepšete se.

S úctou

Viktor Filip, 12. listopadu 2004

Proč jít volit (a koho)

Druhé kolo senátních voleb proběhne za nepříliš velké volební účasti. Ani vy nejdete volit? Děláte chybu.

Pokud se ve vašem volebním obvodu koná druhé kolo senátních voleb, volte. Vymlouvat se na to, že senát nic nezmůže, že je k ničemu a že senát nechcete, je hloupé. Proti senátu můžete brojit celých následujících šest let, ale ne v den voleb.

To, že volit nepůjdete, není pro nikoho signálem, že senát nechcete. Takové signály je třeba vysílat členům parlamentu jinak, jindy — a častěji. Pokud s žádnými poslanci ani senátory o problémech senátu nediskutujete, asi vás to tolik netrápí.

Ale mělo by vás trápit, kdo bude v tom senátu sedět a rozhodovat.

Pravidlo číslo jedna: Nevolte komunisty! Týká se volebních obvodů č. 4, 10, 31, 34, 37, 49, 55, 64 a 76. Ve všech těchto případech dejte přednost ODS.

Dále: Nevolte socany, je to všechno jedna pakáž! Volební obvody 13, 40 a 61. Opět proti ODS.

V obvodech, kde proti sobě stojí ODS a KDU-ČSL (16, 46, 52, 58, 67, 79), si srovnejte sami, nakolik vám vyhovuje účast KDU-ČSL v současné vládní koalici.

A ještě dva pražské obvody musím vyzdvihnout: 22 a 25. Za ten hysterický a nefér souboj, který zde ODS předvádí, si její kandidáti nezaslouží být zvoleni. Volte Jaromíra Štětinu a Karla Schwarzenberga.

Petr Olmer, 12. listopadu 2004

Zmínka o Bohu do evropské ústavy patří

Ústavní smlouva pro Evropu je dokument pro naprostou většinu evropských vlád absolutně nezbytný, protože si nedovedou představit fungování Unie po dnešním rozšíření o deset států, a v budoucnosti ještě o nějaké další, bez takového zastřešujícího společného ústavně-právního rámce.

Ústava sama o sobě nemá vážnější problémy, diskuse se vlastně vedly jen o dvou sporných otázkách. První z nich, poměr hlasů v evropských institucích, se vlastně týkal jen problému politické slušnosti, šlo o to, aby se uznalo, že ti velcí a lidnatí, co platí nejvíc na Unii, by měli mít poněkud větší slovo než ti, co platí méně a mají méně obyvatel.

Druhý problém je vážnější, a je to zmínka o Bohu v preambuli ústavy. Na základě konečného rozhodnutí tam není, téměř celá Evropská lidová strana byla pro a socialisté a Zelení proti. Tím se ale Evropská unie zbavuje svého důležitého hodnotového identifikačního znaku, který by byl důležitý v globální komunikaci a soutěži.

Nemůžeme být naivní a myslet si, že se žádný střet civilizací dnes ve světě nekoná a že se Evropa může i nadále otevírat příchodu dalších a dalších statisíců a milionů muslimů bez toho, že by dávala jasně vědět, jaké jsou její domácí kořeny, jaké jsou hodnoty, na nichž vznikla. Vykazovat křesťanského Boha z Evropy je neprozíravé, protože naprostá většina lidí, kteří do Evropy přicházejí a budou přicházet, což je přirozené a potřebné, si s sebou své Bohy a proroky přináší a hodlá se řídit svými hodnotami.

I když evropské hodnoty momentálně příliš mnoho Evropanů nevyznává a oddává se především konzumu, této univerzální modle všech nenáboženských společností, a různým dekadentním zábavám, neznamená to, že by se chtěli jednou díky demokratickým mechanismům probudit jako cizinci ve „své“ Evropě.

Rudolf Kučera, 15. listopadu 2004 (převzato z revue Střední Evropa)

Co pro nás může ještě ČSSD udělat? Zaniknout!

Sociální demokracie v našich podmínkách měla být volbou pro levicově, avšak stále ještě demokraticky smýšlející voliče. Bohužel jí není. A vlastně ani nikdy nebyla.

Nejsilnější stranu v zemi z ní neudělaly sociálnědemokratické ideály, ale pouze pivní, ale o to větší charisma vůdce Miloše Zemana. Jeho značně netendenční politické obyčeje ČSSD sice dvakrát vyhrály volby, ale zároveň jí znemožnily, aby se stala zdravě fungující stranou.

Zeman nedovolil, aby vedle něj vyrostlo dostatek samostatně uvažujících partajníků, kteří by stranu dovedli vyvést z becherovkové mlhy, která zbyla po zmizelém kormidelníkovi.

Rozháranost, krátkozrakost, nekoncepčnost. Na jedné straně kroky jak z učebnic ekonomických liberálů, na straně druhé restrikce a regulace jak z náhrobního kamenu Klementa Gottwalda.

ČSSD chybějí jasné a srozumitelné dlouhodobé vize, neustálé opakování přežitých socialistických klišé na voliče nefunguje. Musí pochopit, že kovaný socialismus nefunguje, a že nový ideový prostor levicových stran již není ohraničován bojem za racionálně nespravedlivé sociální rovnostářství, ale mnohem spíše polem ekologickým, a třeba imigračním.

Strana růže buď musí zásadně změnit celou svou ideologickou i členskou strukturu, nebo zaniknout. V současném stavu nemá ČSSD voličům co nabídnout. V současné době nemá ČSSD smysl.

Josef Koukolíček, 19. listopadu 2004

Omluvte ho, prosím!

Několik poznámek k nové televizní show Jana Krause Uvolněte se, prosím!

Hned na začátek sděluji, že Jana Krause a jeho svérázný humor mám rád. Tudíž předestírám, že ve svých soudech zřejmě nebudu zcela objektivní a nezávislý.

Nový pořad jsem shlédl v podstatě omylem. Neviděl jsem na něj žádnou upoutávku, žádnou anonci v tisku, prostě nic. Může to být tím, že tyto média příliš nesleduji, ale také tím, že self promotion ČT je v hibernaci.

Ale již k samotnému dílku – formát je v podstatě kopií toho, co dělal Kraus před tím na Primě (Další, prosím) a na ČT (OK – Občan Kraus). Tedy konstrukce, která je Krausovi šitá na tělo. Z části připravený, z části improvizovaný dialog s osobností nad tématy veřejnými i soukromými. Cítil jsem slibný závan toho lepšího z dob Další, prosím!

Ačkoliv volba hostí byla jednou ze slabin pilotního dílu, přece jen se občas sympaticky zajiskřilo a ukázalo, že Kraus je stejně bezskrupulózní a drzý jako v minulosti. Žádný přehnaný respekt k údajným autoritám je v tuzemsku vlastnost vzácná jak jednoděložný plevel.

Kromě skladby hostů pořad ubíjela i skladba hudební. Chápu, že vlastní syn je úchylka každého muže, ale když není v tomto ohledu soudný samotný Kraus, tak k němu měli být upřímní alespoň dramaturgové z ČT. Hudební výlevy přítomné kapely v čele s Davidem Krausem by si bezpochyby jistou restriktivnost zasloužily.

Samotný pořad bych tak označil za talent, který pokud na sobě bude hodně pracovat může vyrůst v jednu z opor televizní reprezentace veřejnoprávní televize.

Josef Koukolíček, 23. listopadu 2004

Evropská ústava podle Václava Klause

Český překlad Smlouvy o Ústavě o Evropu má bez příloh 353 stránek. Což je přibližně o 353 stránek víc, než by měl podle Klause být.

V těch 353 stránkách je spousta právnického balastu. Nic, co by si člověk chtěl číst před spaním. Preambule, ve které oni, inspirujíce se, přesvědčeni, ještě jednou přesvědčeni, jisti, odhodláni, vděčni (!), jmenovali, a jsme na straně 21.

Ústava, se kterou by byl Václav Klaus spokojený, by mohla vypadat asi takto:

Evropská unie na svém uzemí zaručuje volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu.

Potřebuje snad někdo víc?

Dnešní ústava ale bohužel neobsahuje tuto větu plus něco navíc. Čtyři základní svobody, které evidentně buď jsou nebo nejsou, mají totiž dovětek, že jsou zaručeny v souladu s Ústavou.

Co to znamená? Volný pohyb je v Ústavě zmíněn na několika místech. V základních svobodách je nejprve volný pohyb zaručen, aby byl následně v Listině základních práv jen zajištěn, a u zajištění se už zůstává.

Ale — pochopitelně — za určitých podmínek. Ty podmínky mají 21 stran a ta svoboda z nich přímo čiší: “postupně odstraňují omezení svobody”, “při přípravě návrhů směřujících k dosažení cílů vezme v úvahu úsilí”…

Stanislav Gross a Cyril Svoboda podepsali, že Václav Klaus je vděčný členům Evropského konventu za to, že vypracovali návrh této ústavy ve jménu občanů a států Evropy. Nejsem si jistý ani tou vděčností, ani těmi občany.

Petr Olmer, 7. prosince 2004

Pavučina Brownových klišé

Pár poznámek k jednomu spisovateli…

Romány Dana Browna jsem do sebe ládoval přesně v opačném pořadí, než v jakém je pan Hnědý napsal.

První, ze začátku hodně nadšenou, čárku u jeho jména, jsem si udělal díky legendární Šifře Mistra Leonarda. Následovalo spiknutí ve Vatikánu v knize Andělé a Démoni. A naposledy jsem dočetl Brownův thriller s názvem Pavučina lží.

Jeho čtvrtá kniha, v originále nazvaná Digital Fortress, navzdory faktu, že se již prodává například v Srbsku, Bulharsku nebo Polsku, u nás zatím nevyšla.

Pavučina lží je asi také poslední Brownova kniha, která ve většině zemí vyšla s přebalem, na němž bylo většími písmeny napsáno jméno knihy, než jméno autora. Ačkoliv se stala světovým bestsellerem, tak se dá považovat za jakousi autorovu literární rozcvičku.

Najdeme zde spousty později znova uplatněných a vycizelovaných postupů – děj knihy se odehrává zhruba v rozmezí jednoho dne (dle mého názoru ne náhodou podobné schématu televizního seriálu 24 hodin), hlavním padouchem je ve skutečnosti někdo, kdo se většinu děje jeví jako veskrze kladná postava, děsivě červenoknihovní happy end a spousta dalších.

Naopak je v Pavučině lží i řada cest, od jejichž sledování Brown později upustil – například, že hlavním hrdinou je žena. To je skutečně slepá cesta k úspěchu…

Za Brownovou popularitou je třeba hledat i jakýsi veřejnoprávní rozměr jeho románů – naprosto tuctový a veskrze komerční námět, zabalí do, řekl bych, až nebezpečně měkké podušky z historických a vědeckých fakt a poznatků.

Co na tom, že leckdy některé z nich interpretuje stejně zmateně a nesmyslně jako Svědci Jehovovy Korán. Čtenář má i tak pocit, že se vlastně na pozadí dobrodružného příběhu vzdělává, získává spousty užitečných informací, i když pravdy je na tomto pocitu opravdu poskrovnu.

Zkrátka a dobře jsem tím vším chtěl říct, že se docela těším na další Brownův román…

Josef Koukolíček, 10. června 2005

Aktuálně vs Lidovky: jedna — nula

Spolupráce Lidovek a Centra dnes skončila. Nemohl jsem dospat. Mé milované Lidovky budou konečně přehlednější, lepší! Nepovedlo se.

Centrum svůj nový zpravodajský web Aktuálně masivně inzerovalo — není divu, adresa zůstala Lidovkám. A inzerovalo dobře, slibovalo rychlé zpravodajství, dobré novináře.

Lidovky se zase chlubily větší provázaností s Lidovými novinami či spoluprací s Neviditelným psem — ani to nemuselo být k zahození.

Jeden problém Lidovek totiž spočíval v dublování internetového a papírového zpravodajství. A tomu se v nové verzi nikdo nevěnoval. Ba co víc, dopadlo to hůř.

Je prvního listopadu, krátce po deváté hodině. V rubrice Názory je hlavní článek ze čtvrtka 27. října. Další nabízené články jsou ještě starší: Je tam Baldýnského Poslední slovo z 19. října, k němu příbuzné články jsou úplně nesmyslné (přijímačky na střední školy, zpráva o knihovnách, Paroubek). A že je to skutečně Poslední slovo, to víte vy a vím to já, protože jsem si ho už toho devatenáctého přečetl (a protože jsou papírové LN na webu obvykle krátce po desáté ráno, působí čas zveřejnění 14:08 trochu podivně).

Sekce Archiv LN doznala pozitivní změny, přibyla totiž anotace, takže už člověk nemusí mudrovat, jestli se pod tím zajímavým titulkem náhodou opět neskrývá hloupý dopis čtenáře či televizní tip. Ba co víc, zrovna ty televizní tipy byly vyčleněny ze Zajímavostí a dostaly vlastní rubriku.

Na druhou stranu se o všech článcích okamžitě dozvíte, kdy byly vydány. A protože si nejdřív vybíráte den vydání a až pak články, překvapivě je u všech uveden stejný datum. Tučně.

Aktuálně vypadá líp, rubriky vám nenutí jen jeden hlavní trhák s přicmrndávači, u článků je hned vidět, kdy byly vydány, u prvního článku je v náhledu uveden i autor.

Dvouúrovňové menu je přehledné, zajímavě vypadají audio i videozprávy. Krátké zprávy jsou v oddíle Právě se děje a nahoře je vynikající pruh Stane se.

Lidovky v tomhle opět pohořely. Jejich Právě teď je nesmyslně televizně v pruhu, který se hýbe neuvěřitelně pomalu a není proklikávací.

Lidovky to prostě projely. Možná první dojem klame, snad za pár dní vychytají mouchy. Měl bych z toho radost.

Petr Olmer, 1. listopadu 2005

Lidovky? Děkuji, nemám zájem

Lidovky nastoupily cestu odrazování návštěvníků. A jdou po ní velice rychle a úspěšně.

Rozchod Lidovek a Centra na konci října byl ze strany Lidovek připraven velmi nedbale. Úvodní problémy jsem ale považoval jen za dočasné. Po deseti dnech je evidentní, že jsem se mýlil. Problémy přetrvávají, přibývají další blamáže.

Myšlence, že bude šéf Lidovek Štěpán Horn týden odpovídat na dotazy čtenářů, se jistě nedá nic vytknout. Tedy — pokud by skutečně odpovídal a pokud by odpovídal lépe. Těch odpovědí je v článku pouhých patnáct, pár dalších jich je v diskusi. To skutečně v Lidovkách někdo čekal, že dotazů přijde méně než řádově tisíce? To nikoho nenapadlo, že když prohlásím, že budu odpovídat, musím si na to také najít čas?

V diskusi lze najít třeba i tohle — Horn: “Dva články na stejné téma vznikly proto, že se dva redaktoři mezi sebou nedomluvili a zpracovali stejné téma. Ten, co ho udělal jako druhý, pak jeden smazal. A to včetně diskuse…” Na to se skutečně nedá odpovědět jinak, než učinil další diskutující: “Děkuji za pobavení.”

Nebo — Horn: “Pokud bude dost dotazů, budu odpovídat pořád.”
Čtenář: “Dotazy by byly — jen ty odpovědi nějak chybí.”
Horn: “Nestíhám odpovídat, mám v mailu několik stovek dopisů, snažím se řešit jedno téma po druhém. Na každého dojde.”

Ano, na každého dojde. Ale bude o to, až ten čas jednou nastane, ještě stát?

Proč dělají Lidovky tolik pravopisných chyb? Protože je dělá každý — a nazdar. “Na Lidovkách jich není více ani méně než na jiných serverech.” To je mi novinka. Jistě to vysvětluje i to grandiózní přepracovávání zpráv ze servisu ČTK (třeba toto, důležitá je diskuse v komentářích).

Lidovky své čtenáře v žádném případě nerozmazlují. Pokud snad někde máte uložený odkaz na starší článek, máte smůlu, obsah z lidovky.centrum.cz prostě zmizel. Některé špeky mám schované (v citacích), ale hledání na nových Lidovkách žádné takové články nenachází. Ostatně to hledání — ale ne, nechme toho, jistě už na tom programátoři pracují.

Dosavadní diskuse zmizely. (A neobjeví se.) Jiránkovy vtipy nejsou. (Budou “co nejdřív”.) Tématické RSS kanály nejsou. PDA verze byla spuštěna předevčírem, pořád v ní nejsou uvedeni autoři článků. Poslední sudoku je, jak překvapivé, z 31. října. Počasí? Do konce roku určitě ne. Ostatně koho by zajímalo počasí, teď, v listopadu! (“Nyní hledáme vhodného partnera.” — ach, už?)

A úplná novinka: V Archivu LN jsou přístupné pouze články z titulní strany, a to ještě pouze listopadové. (Měsíce říjen a září jsou v kalendáří cyklicky, dá se kliknout jen na tři dny v nich, a všechny tři jsou prázdné.) Titulku si můžete stáhnout i v pdf (Odkaz na úterní a středeční vydání: “Stránka, kterou jste si vyžádali, bohužel neexistuje. Pro orientaci na webu www.idnes.cz vám mùže posloužit tento pøehled.”

Rád bych věřil tomu, že v Lidovkách dnem i nocí pracují na zlepšení současného katastrofického stavu. Moc jim to ale nejde. Možná by měl někdo zodpovědný pomalu klesající Lidovky rychle potopit. Ušetřil by tím těm dotyčným spoustu času a nervů, a sobě peníze.

Ale třeba jsem to jenom špatně pochopil. Prostě se vyvíjejí za pochodu, o čtenáře primárně nejde, a jednou, až to bude konečně všechno dokončené, asi tak v půlce března příštího roku, se všichni vrátí zpátky, a ještě moc rádi.

Já už se na to určitě těším.

Petr Olmer, 11. listopadu 2005